Oblačnost

Oblak je viditelný shluk nepatrných vodních kapiček či ledových krystalků v ovzduší, popř. obojího. A protože vodní kapičky a ledové krystalky odrážejí, rozptylují a propouštějí světlo, je oblak – narozdíl třeba od vodní páry – viditelný.

2.5.1. Principy vzniku oblačnosti

Základem je ochlazení vzduchu na teplotu, při níž dochází ke kondenzaci. Aby k ní ovšem docházelo dostatečně rychle, musí být v atmosféře přítomna tzv. kondenzační jádra – pevné příměsi, na kterých se díky jejich strukturovanému povrchu sráží vodní pára rychleji. Čím jich je více, tím snadnější je přeměna vodní páry na vodu.
Zmiňme ještě alespoň ve stručnosti dva základní principy, které vedou k ochlazení vzduchu na teplotu rosného bodu a k následnému vzniku oblačnosti:

1. výstupné pohyby vzduchu
   a. samovolné, kdy přehřátý vzduch letí vzhůru a tvoří se kupovitá oblačnost
   b. vynucené, pokud vzduch proudí přes horskou překážku a následně se tvoří orografická oblačnost na návětří či vlnová oblačnost v prostoru za horami, podobně „z donucení" vystupuje vzduch i na frontách či uprostřed středů tlakových níží
2. izobarické ochlazení
   k úniku tepla do volné atmosféry dochází v jedné hladině – například při zemi: vzniká rosa, přízemní mlhy nebo i nízká oblačnost
   Právě principy vzniku oblačnosti jsou jedním z kritérií, podle kterých oblaka členíme.

2.5.2. Klasifikace a základní druhy oblačnosti

Od roku 1956 se na celém světě používá jednotná klasifikace. Podle Mezinárodního atlasu oblaků je definováno 10 základních druhů oblačnosti

Každý druh může mít ještě své tvary, odrůdy a zvláštnosti. Zařadit oblak do správné skupiny není úplně jednoduché a od pozorovatelů na meteorologických stanicích vyžaduje velkou zkušenost.
Nejblíže zemskému povrchu leží Stratocumuly a Straty. Ve střední části oblohy najdeme Altocumuly. V nejvyšším patře jsou Cirry, Cirrocumuly a Cirostraty. Další čtyři oblačné druhy Altostraty, Nimbostraty, Cumuly a Cumulonimby zasahují obvykle do více pater oblohy.
Poloze oblaku na obloze odpovídá i jejich složení: rozlišujeme oblaka čistě vodní, čistě ledová a smíšená.
Uvádím zde i přehled základních charakteristik deseti druhů oblačnosti s fotografiemi, ač si nemyslím, že je účelné si všechno pamatovat.

Cirrus – Ci – řasa

– je výhradně ledový oblak, vyskytující se 6 až 10 km nad zemí, vypadá jako bílá vlákna, plošky či úzké pruhy. Má přímo hedvábný vzhled. Žádné srážky z něj nevypadávají, ale může být předzvěstí blížící se teplé fronty. Sluneční i měsíční světlo skrz něj prosvítá.

Cirrocumulus – Cc – řasová kupa

– patří opět mezi ledová oblaka, vyskytuje se spíše vzácně, je složen z bílých obláčků v podobě zrnek, kup nebo vloček, často jsou uspořádány do pravidelných tvarů. Narozdíl od Altokumulu nevrhá stín.

Cirostratus – Cs – řasová sloha

– je průsvitný bělavý závoj vláknitého nebo hladkého vzhledu, který úplně nebo částečně zakrývá oblohu. Není tak hustý, aby zmizely na zemi stíny. Světlo, které jím prochází se někdy rozkládá na barevné spektrální složky – vznikají halové jevy – například kruh kolem slunce.

Altocumulus – Ac – vysoká kupa

– je složen většinou jen z vodních kapek, vyskytuje se ve výškách mezi 2 až 6 km. Jeho různorodé tvary vznikají díky různorodým způsobům vzniku – například při proudění vzduchu přes horskou překážku, někdy se označuje jako velké beránky.

Altostratus – As – vysoká sloha

– se vyskytuje většinou ve středních patrech oblohy, často ale prorůstá do vyšších pater, je smíšeným oblakem a proto z něj často vypadávají srážky – déšť či sníh. Někdy srážky s ním související na zem nedopadnou – tvoří se tzv. virga.

Nimbostratus – Ns – dešťová sloha

– bývá pozorován ve středním oblačném patře, ale často prorůstá všemi třemi patry, patří mezi oblaka smíšená, vypadávají z něj někdy i velmi intenzivní srážky a proto má matný vzhled.

Stratocumulus – Sc – slohová kupa

– patří k oblakům vodním a proto se srážky v souvislosti s ním objevují jen výjimečně a pokud ano, jsou jen slabé intenzity, je hodně podobný Altokumulu, ale najdeme ho blíže zemi – maximálně do 2 km.

Stratus – St – sloha

– podobně jako mlha se skládá z malých vodních kapiček nebo v zimě z malých ledových částic, často se vyskytuje v podobě chuchvalců, někdy zakrývá vrcholy kopců, tvoří se v důsledku ochlazení spodních vrstev atmosféry často v zimě v tlakových výších.

Cumulus – Cu – kupa

– na první pohled je na něm patrný vývoj: z rovné často tmavé základny vyrůstá díky vzestupným proudům teplého vzduchu čistě bílý „květák", jeho vrchol může dosahovat až do středního patra oblohy, někdy se označuje jako „mráčky hezkého počasí".

Cumulonimbus – Cb – bouřková kupa

– jistě nejkomplikovanější oblak zasahující od země do výšky obvykle 7–9 km, v extrémních případech může dosahovat 16–20 km – prorůstá tedy troposférou. Mohou s ním být spojeny velmi nebezpečné meteorologické jevy: kroupy, námraza, turbulence, přívalové srážky apod.

2.5.3. Měření množství a výšky oblačnosti

Oblačnost patří – podobně jako například teplota – k základním meteorologickým prvkům. Na každé meteorologické stanici se zjišťuje podrobně jaká část oblohy je oblačností pokryta. Na klasických meteorologických stanicích se její množství tzv. pokrytí oblohy oblačností určuje v osminách a od toho je odvozena slovní terminologie.

Pro klimatologické účely se pokrytí oblohy udává v desetinách (v přepočtu odpovídají synoptickým osminám).
Kromě množství stanovuje pozorovatel i druh oblačnosti. Výška její základny se měří ceilometrem.

2.5.4. Oblačnost na mapách

Numerické modely přímo počítají předpokládané množství oblačnosti pro daný termín, detailní modely nabízejí předpověď oblačnosti v jednotlivých vrstvách: zvlášť pro nízkou, střední a vysokou oblačnost

2.5.5. Oblačnost v horských oblastech

Jen při některých povětrnostních situacích je množství oblačnosti na horách stejné jako v nížinách. Podle statistik je v letním období na horách oblačnosti více – to je dáno tvorbou kupovité oblačnosti a bouřek, naopak v zimní polovině roku, díky teplotním inverzím, je oblačnosti více v nižších polohách.
Pozorování oblohy patří k nejdůležitějším krokům v případě, že chceme bez možnosti přístupu k internetu odhadnout budoucí vývoj počasí. Podle specifického vzhledu oblohy můžeme sice usuzovat na některé změny v počasí, ale pravděpodobnost, že se trefíme, je stále výrazně nižší, než když budeme sledovat budoucí vývoj počasí na výsledcích výpočtů numerických modelů. Pozorování oblohy může o budoucím počasí leccos napovědět, nikdy ale nebude dokonalá – viz kapitola 6.2.