Historie horské služby

Osidlování hor a vznik prvních záchranářských spolků v Čechách

Začátky a vývoj záchranářských činností a jejich první formy – sebezáchrana a vzájemná pomoc – spadají již do období osidlování o zpřístupňování hor.
V dávných dobách se hory pro svoji nepřístupnost považovaly za sídla bohů. Původní bázeň z neznámých hor ustupovala materiálním pohnutkám a člověk se odvážil do hor proniknout. Byli to především lovci zvěře, kteří se vydávali za vzácnou kožešinou čím dál výše, aby ukořistili úlovky v nížinách dosud nevídané, a proto cennější. Nezůstalo však jen u lovců zvěře. Našli se i další odvážní jednotlivci, kteří v horách nacházeli vzácné léčivé byliny, jiné lákaly drahé kovy a v neposlední řadě i těžba dřeva.
První pronikání člověka do neznámých hor s sebou přineslo i první oběti. Bohuslav Balbín, český historik, líčí ve svém rukopise z roku 1679 cestu odvážného Benátčana do nitra Krkonoš. Starý rukopis popisuje cestu italského hledače drahokamů, který už v roce 1456 pronikl do Obřího dolu a nacházel tam kostry lidí. Jistě se jednalo o zmíněné lovce, bylinkáře a hledače zlata, kteří zbloudili a zahynuli. Člověk začal hory stále častěji využívat ke svému prospěchu. Dostával se čím dál výše, téměř až na vrcholy hřebenů, a po celých horách si stavěl příbytky. Obtížné přístupové cesty nutily obyvatele hor, aby využívali místního bohatého zdroje dřeva a stavěli si dřevěné chatrče – boudy. Tito první trvalí osadníci letních Krkonoš – „budaři“ – stavěli též zařízení pro přijímání hostů. Jejich největší rozmach je zaznamenán v 17. a první polovině 18. století. V 18. a hlavně v 19. století se stoupajícím růstem turistického ruchu začínaly vznikat boudy s celoročním provozem (1811 Petrovka, 1830 Labská, 1847 Obří, 1896 Vosecká apod.). Život v horách je tvrdý i v souvislosti s klimatickými podmínkami. Nečekané zvraty počasí, sněhové vánice a bouře znepříjemňovaly život v horách a mnohdy ho činily přímo nemožným. Již v 17. století si obyvatelé Krkonoš značili cesty a chodníky ke svým obydlím vysokými tyčemi zapíchnutými do sněhu, jak o tom píše lipský profesor Praetorius v roce 1662. Do Krkonoš však přicházelo stále více návštěvníků, které sem nevedli jen hmotné pohnutky, ale i obdiv ke krásné horské přírodě. Nejdříve to byli hosté ze zámožnějších vrstev, kteří měli potřebné prostředky na poměrně nákladnou dopravu do hor a na využívání pohostinství v boudách k tomu účelu postavených. Hosté přicházeli jak v létě, tak i v zimě a obraceli se na domácí obyvatele a znalce hor, aby je dovedli do neznámých koutů pohoří. Tak vznikla v roce 1850 koncesovaná služba průvodců a nosičů, podmíněná znalostí první pomoci, která nabízela za úplatu své služby.
K návštěvnosti Krkonoš přispělo vytvoření turistické organizace Klub českých turistů (KČT), která byla založena v Praze roku 1888 po vzoru Pohorské jednoty Radhošť, jejímž zakladatelem byl v roce 1884 JUDr. Eduard Parma. KČT byl později jednou z největších turistických organizací v Rakousko-Uhersku.
K dalšímu zvýšení návštěvnosti hor došlo s rozvojem lyžování. V roce 1887 založil Josef Rössler-Ořovský v Praze při bruslařském klubu lyžařský kroužek. V Krkonoších po vzniku českých Lyžařských spolků v Jilemnici (Krkonošský Ski klub, 1895) a ve Vysokém nad Jizerou (1903) se pořádaly i první lyžařské závody. V době národnostního útlaku a tíživé hospodářské situace se přičiněním řady obětavých a nadšených pracovníků (řídící učitel v Dolních Štěpanicích Jan Buchar, Josef Aleš-Lyžec) dostalo lyžování v Krkonoších na vysokou úroveň. V letech před první světovou válkou se lyžování rozšířilo do všech horských oblastí Čech a Moravy. První závody se pořádaly v Jeseníkách v okolí Švýcárny (1899), na svazích Pancíře a Špičáku na Šumavě (1908) a v Novém Městě na Moravě (1910). V roce 1903 byl založen Svaz lyžařů v Království českém, který se značně podílel na organizovaném rozvoji lyžařství a tím i na návštěvnosti hor, především Krkonoš. Těsně před první světovou válkou sdružuje již 61 spolků se 7 483 členy.
Rozvoj lyžování však nepřinášel jen příjemné stránky, ale bylo také nutno poskytovat pomoc postiženým. V zimním období roku 1900 projížděla skupina lyžařů pod vedením Rösslera- Ořovského kolem Sněžných jam v Krkonoších, když se pod posledním členem skupiny utrhla sněhová přívěj a on se zřítil dolů. Tehdy zasáhli členové dobrovolného hasičského sboru ze Špindlerova Mlýna. Byla to první organizovaná záchranná akce v Krkonoších. V Jizerských horách 19. února 1909 překvapila vánice na Holubníku tři turisty. Jednoho z nich, zraněného, zachránili v pozdních večerních hodinách hostinský z Ferdinandova údolí Linke se synem, když použili k transportu kanadských saní. Na základě této nehody zavedl Německý horský svaz na Ještědu a v Jizerských horách zimní tyčové značení.
24. března 1913 zahynuli v Krkonoších při závodě v běhu na 50 km Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata. Ve sněhové bouři Vrbata poskytl Hančovi část svého oděvu, ačkoli věděl, že nasazuje vlastní život, což bylo posuzováno jako základní čin v pomoci člověka člověku v horách, a proto je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR.

Vývoj pro první světové válce

Po první světové válce dochází k velkému rozvoji lyžařství v českých zemích a díky tomu i stoupá počet zimních návštěvníků Krkonoš. Souběžně s narůstajícím množstvím návštěvníků se zvyšuje počet úrazů a tragických nehod. Nepříznivé důsledky rozmáhající se zimní turistiky a lyžařství a válkou narušená služba horských průvodců vyžadovaly opatření pro zajištění bezpečnosti turistů a lyžařů. Tohoto úkolu se ujali zejména místní obyvatelé ze Špindlerova Mlýna, nejznámějšího střediska Krkonoš. Již řadu let školili místní lékaři mužstvo tamních dobrovolných hasičů v poskytování první pomoci při nehodách. Zejména pak byli tito místní ochotní občané školeni pro speciální případy, vyplývající ze zvláštností horské zimy – sněhové vánice, bouře, laviny, které se staly bohužel častými jevy od doby, kdy zimní turistika a lyžování v Krkonoších nabyly nebývalého rozmachu. Ke sboru dobrovolných hasičů se přidružili členové místního spolku zimních sportů, vesměs výborní lyžaři a vždy obětaví pracovníci. Také obyvatelé jednotlivých bud vždy svou pomocí přispěli.
O zajištění bezpečnosti lyžařů se zajímal také Svaz lyžařů RČS, který jako první veřejně vystoupil a svým dopisem ze dne 18. února 1930 se dotázal Okresního hejtmanství ve Vrchlabí, zda existuje korporace, která by mohla vyslat záchrannou expedici do hor, když se za nepohody někdo ztratí nebo když je třeba jakékoli první pomoci. Není-li taková organizace, zda by byli ochotni dát popud k jejímu založení.
Tehdejší okresní hejtman se ujal podnětného návrhu. Místní obyvatelé začali rychle organizovat záchranné skupiny, složené z dřevařů, zaměstnanců horských bud, lesníků, tkalců, místních sportovců, vesměs zdatných lyžařů. Všichni tito lidé byli velmi dobrými znalci svých hor.
Organizování záchranných skupin probíhalo po celých Krkonoších. Jejich práce se ukázala pro- spěšnou a velmi se osvědčila při poskytování pomoci v horách. Věrné přátelství, rozvaha a obětavost dovedly překonávat i rozbouřené živly horské zimy. Snad jedinou stinnou stránkou tehdejších záchranářských skupin bylo nejednotné vedení. Teprve před zimou 1934/35 vytvořil dr. Vaina a Bedřich Krátký ve Špindlerově Mlýně samostatný záchranný sbor o šesti oddílech. Tři dodala hasičská jednota, po jednom lyžařští učitelé, škola Slalom a sportovní celek Wintersportverein. A právě tato zima znamenala tvrdou zkoušku pro členy tvořící se Horské služby, když se v noci z 2. na 3. února marně pokoušeli v mrazivé vichřici zachránit šest turistů. A tak 12. května 1935 došlo k realizaci požadavku Svazu lyžařů RČS a ve Špindlerově Mlýně byla založena jednotná organizace Horské služby v Krkonoších. Skládala se z dvaceti delegátů vyslaných úřady, korporacemi a spolky majícími zájem o turistiku, sport a samaritní službu. Předsedou výboru se stal sám okresní hejtman ve Vrchlabí dr. Vaina. Bylo ustaveno pět ústředních stanic: Rokytnice nad Jizerou, Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Malá Úpa a Janské Lázně, každá se svým vedoucím. Těm pak byly podřízeny jednotlivé stanice, umístěné ve vyšších polohách. V té době bylo takových stanic třicet šest. Výkonných členů bylo tehdy 320. Byli vybaveni odznaky na rameni a úředními legitimacemi s fotografií, vydanými Okresním úřadem ve Vrchlabí z pověření Zemského úřadu. Od ustavení Horské služby v Krkonoších šel vývoj této organizace kupředu rychleji. Materiální potíže byly snad jediným nedostatkem. I když HS dostávala dobročinnou podporu od různých organizací a spolků, přesto musela vybírat peněžní dary do pokladniček, aby kryla alespoň nejnutnější potřeby. Materiální a finanční potíže byly na druhé straně vyrovnány nezměrnou obětavostí, skromností a vynikajícím kamarádstvím členů HS. Politické události té doby a hlavně druhá světová válka přerušily existenci HS, ale jen co do jména. Podstata práce a myšlenka přežívaly i za okupace. Němci vytvořili, resp. převzali z HS vše, co bylo do té doby pro záchranu lidí v horách uděláno, a přejmenovali tuto organizaci na „Berg-dienst“.

Vývoj po druhé světové válce

Krátce po druhé světové válce dochází 30. září 1945 k obnovení činnosti Horské záchranné služby v Krkonoších pod vedením předsedy JUDr. Františka Bedřicha Krátkého. Oblast HZS s ústředím na ONV ve Vrchlabí, později na Olympii ve Špindlerově Mlýně, zahrnuje celou českou stranu pohoří. Dobré zkušenosti osvědčených pracovníků HZS pomáhají v dalších letech zakládat záchranářské spolky i v jiných oblastech Čech a Moravy jako pobočky HZS.
21.května 1948 je zřízena na chatě Barborka v Jeseníkách HZS za účasti zástupců z Krkonoš, ONV Bruntál, velitele posádky a SNB a ředitele Státních lesů. Vedoucím se stává Václav Myšák, absolvent státního kursu cvičitelů, který se uskutečnil v dubnu 1946 na Labské boudě v Krkonoších. Na Šumavě zakládá HZS 16. června 1948 na Špičáku Antonín Říha, stálý zástupce vedoucího školy Svazu lyžování Republiky československé na Šumavě. Základní kádr této pobočky tvoří deset členů. HZS Krkonoše zakládá v roce 1949 záchranné družstvo v Orlických horách pod vedením vrchního strážmistra Bláhy. V roce 1951 pod vedením Jaroslava Uhláře vzniká početná skupina členů HZS jako pobočka Beskydy se sídlem v Trojanovicích. V Jizerských horách byla ustavena pobočka HZS 16.ledna 1954. V roce 1950 se usnesl aktiv dobrovolných pracovníků HZS a požádal o zařazení do tehdejšího Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport v Praze. Byly schváleny stanovy HZS a v roce 1951 zvolen za předsedu MUDr. Miroslav Žďára, v roce 1952 pak Otokar Štětka.

Vývoj Horské služby po jejím sjednocení

Ke sjednocení dvou největších záchranných organizací v republice – Horské záchranné služby a Tatranské horské služby – dochází 1. prosince 1954, kdy byla ustavena Horská služba s celostátním působením. Byl změněn členský odznak a vytvořeny oblastní komise HS, řízené šestičlennou ústřední komisí (předseda Štefan Kovalčík). Od tohoto roku nastal velký rozvoj HS na celém území republiky. Dřívější pobočky HZS Jeseníky, Šumava, Beskydy, Orlické hory, Jizerské hory, Malá Fatra, Nízké Tatry – sever, Nízké Tatry – jih (vznikly na rozhraní let 1953–4), Západní Tatry (založena 15. 5. 1954), Velká Fatra (založena 22. 10. 1954), Slovenský ráj (založena 2. 12. 1956) se stávají samostatnými celky. 28. ledna 1955 se připojují Krušné hory. V roce 1957 došlo ke zrušení Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport a k vytvoření Československého svazu tělesné výchovy, pod jehož vedení spadá i Horská služba v celé republice. Pouze profesionální sbor ve Vysokých Tatrách přešel od 1. července 1957 do správy Tatranského národního parku.
Se zvýšenou úrovní Horské služby rostlo i materiální vybavení záchranných stanic i členů HS. Kromě základních pomůcek, jako svozné prostředky, lyžařská a horolezecká výstroj, oblečení členů a zdravotnický materiál, pronikají do vybavení HS další pomůcky pro záchrannou preventivní činnost. Zvláštní vliv na to má zvýšený mezinárodní styk se zahraničními partnery z alpských zemí. Bylo zavedeno mezinárodní lyžařské značení sjezdových tratí a lyžařských cest. Začaly se používat SOS telefony o v roce 1952 radiostanice v záchranné a hlídkové činnosti. V letech 1958–59 začíná průkopnická činnost v uplatnění psa pro záchrannou práci v lavinách. Úspěšný začátek používání psa spadá do období 1962–64, kdy HS ve Vysokých Tatrách (Udo) a v Krkonoších (Herma) zakoupily německé ovčáky. Po lavinové tragédii na Kubínské holi v zimě 1968, kdy se lavinový pes osvědčil, se zintenzivnil chov a výcvik psů a členové HS se zúčastnili výcvikových škol psovodů a lavinových psů v Rakousku. Začalo se též s pravidelným průzkumem a měřením lavin (Krkonoše 1957 – Kácovský, Ing. Urbánek). Byla založena střediska lavinové prevence v Krkonoších a Jasné v Nízkých Tatrách (1972). Členové HS se zúčastnili kurzů pro záchranu v lavinách ve Švýcarsku. Od roku 1967 se uplatňují sněhové skútry, zavedené do všech oblastí HS. Ve Vysokých Tatrách používají od roku 1957 pro zásobování a výstavbu nových vysokohorských chat a lanovek vrtulník typu Mi-4, později Mi-8, který využili též v roce 1963 při pátrání po nezvěstných turistech v oblasti Javorovej a Bielovodskej doliny a první záchranné akci v roce 1965 při vážném zranění horolezkyně na hřebeni Popradského rodového štítu. 7. května 1969 však při havárii vrtulníku ve Vysoké studené dolině zahynul pracovník TANAP Eugen Šándory a po něm přišli o život další členové HS TANAP při havárii vrtulníku na jižní části Štrbského štítu v Mlýnické dolině 25. června 1979 – Bernard Jamnický, Pavol Húska, Štefan Estočko, Martin Hudák – a 2. července 1979 na následky zranění vynikající horolezec Krišák a tři členové posádky, která byla HS k dispozici. V Krkonoších zahynuli 16. ledna 1975 při záchraně na Sněžce Jan Messner a Štefan Spusta. Postupně byly modernizovány a vybudovány objekty záchranných stanic a domů HS – ve Špindlerově Mlýně, Bedřichově v Jizerských horách, Deštném v Orlických horách i v jiných oblastech.
Horská služba ČSSR se stala jednou z nejlépe vybavených horských služeb ve východní Evropě. Rovněž účastníci kurzů v zahraničí uznávali vysokou úroveň našich členů. Pravidelná účast na zasedáních a kongresech IKAR – Mezinárodní federace záchranných služeb při UIAA (Union Internationale des Associations d' Alpinisme) a úspěšné zvládnutí mezinárodního sympozia ve Vysokých Tatrách 5.–10. prosince 1967, které řešilo problém právního postavení záchranných služeb a bezpečnosti v horách, vedlo k přijetí HS ČSSR za člena IKAR, po boku záchranných služeb Švýcarska, Rakouska, SRN, Itálie, Francie, Jugoslávie, Lichtenštejnska, Bulharska, Kanady, Švédska a Španělska. I na poli sportu bylo dosaženo velkých úspěchů. Mnozí členové HS se zúčastnili horolezeckých expedic do nejvyšších hor světa – Himálaje, Pamíru, Hindúkuše, ale i Alp, Pyrenejí a Kavkazu. Na jejich vrcholech zavlály vlajky HS.
V roce 1969 v souvislosti s přestavbou celé tělovýchovné organizace na základě federativního uspořádání republiky vznikly nové národní organizace HS ČSR a SSR. Na celostátním shromáždění HS 27. září 1969 na zámku Sobotíně v Jeseníkách byla schválena Rada HS jako nejvyšší orgán v paritním zastoupení 4:4 v čele s Františkem Mrazíkem.
Dalším mezníkem v upevnění struktury HS bylo schválení nového statutu s platností od 1. ledna 1975, který byl v roce 1986 nahrazen statutem novým.

Současnost

Horská služba ČR se po roce 1990 stává speciální záchranářskou organizací. Do tohoto roku byla začleněna do struktury ČSTV. Do roku 1989 byla HS součástí Národní fronty mezi společenskými a politickými organizacemi, kde byla vedena jako příspěvková a rozpočtová organizace. Současná Horská služba České republiky působí v oblastech Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky a Beskydy jako speciální záchranná služba s právní subjektivitou. Jednotlivé oblasti HS se dále sdružily do dobrovolného sdružení HS ČR s právní subjektivitou se sídlem v Praze. Do 31. prosince 1993 byla HS zastřešena Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Od 1. ledna 1994 je HS začleněna do resortu zdravotnictví, neboť její stěžejní činnost je záchranářská a preventivní. Tyto oblasti činnosti jsou logicky blíž resortu zdravotnictví než školství a tělovýchovy. V roce 2001 vznikl jeden právní subjekt – občanské sdružení Horská služba České republiky. Občanské sdružení je financováno převážně z rozpočtu ministerstva zdravotnictví. V průběhu roku 2004 došlo k dohodě jednotlivých ministerstev, pro které HS vykonává činnost, že nadále bude zastřešována ministerstvem pro místní rozvoj jako podpora cestovního ruchu. Na základě rozhodnutí vlády dochází k vytvoření obecně prospěšné společnosti – Horská služba ČR, o.p.s., která od 1. ledna 2005 přebírá činnost HS v České republice. Vedle této organizace stále zůstává HS ČR, o.s., kde zůstávají dobrovolní členové.