Úvod

Úvod

Horská služba pro záchranu a první pomoc používá mnoho různých technik – od silných motorů ve sněžných skútrech, špičkovou horolezeckou a skialpinistickou výzbroj přes kvalitní svoznou techniku až po další zařízení a metody související se záchranou lidského života. Jedním z dalších faktorů záchrany, a jak se ukázalo v praxi, rychlejší a menším nasazením techniky a lidí, je špičkový nos a neutuchající chuť do práce čtyřnohého záchranáře.
Horská služba začala používat psy hlavně při vyhledávání osob zasypaných v lavinách. Zprvu se to týkalo hlavně slovenských hor, kde tento problém hrozil mnohem víc než v Čechách. První záznam o použití psa je z roku 1956 při lavinovém neštěstí v Nízkých Tatrách. Horská služba se však systematicky začala zabývat výcvikem a výchovou lavinových psů až v roce 1968, kdy došlo k obrovským neštěstím na Kubínské hoľi, kdy lavina strhla 54 turistů (6 mrtvých a mnoho dalších bylo zraněno) a v Krkonoších – na polské straně v oblasti Białeho Jaru (19 osob bylo usmrceno). Po těchto neštěstích byli do oblastí s výskytem lavin pořízeni psi – plemeno německého ovčáka – a začalo se s jejich výcvikem. Jako vzor byla použita metodika z alpských zemí, která se postupně přizpůsobovala podmínkám v našich horách.
Prvními psovody v českých horách byli pánové W. Berger, M. Sitte a současný vedoucí kynologické brigády Karel Novák. Wolfang Berger se zúčastnil se svojí fenou Hermou pátrání na lavině v Białom Jaru.
V roce 1993 se při lavinové komisi IKARU založila subkomise lavinových psů, kdy se postupně dokázala sjednotit metodika výcviku lavinových a pátracích psů. Bohužel se však v praxi HS začalo postupně vyskytovat mnohem víc pátrání po pohřešovaných a zbloudilých osobách, než je lavinových akcí. A tak je u psů HS v současné době kladen také důraz na plošné vyhledávání osob v horském terénu.