Právní odpovědnost záchranáře Horské služby

Poskytnutí pomoci bližnímu, spoluobčanovi, je jednou ze základních etických povinností každého člověka a právní řád vyspělých zemí tuto povinnost uvozuje zákonem. V České republice je stvrzena ustanovením trestního zákona č. 140/61 Sb. ve znění pozdějších úprav, kde § 207 uvádí:

1. Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
2. Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

Český právní řád tedy neposkytnutí pomoci kvalifikuje jako trestný čin. Formulace je velmi stručná a její konkrétní uplatnění je samozřejmě závislé na okolnostech každého jednotlivého případu. Výklad formulace „dle povahy svého zaměstnání“ je na soudu, zejména v případě dobrovolných záchranářů Horské služby. Do dnešního dne nebyl takový případ soudem posuzován. Postavení Horské služby České republiky se však výrazně změnilo, dnes je plnoprávnou součástí integrovaného záchranného systému a je chápána jako záchranná složka schopná plně profesionálního zásahu. Jako instituce tedy nese plnou právní zodpovědnost za následky a případné škody způsobené svou činností či nečinností. Povahou své činnosti i legislativním zařazením je HS ČR součástí zdravotnického záchranného systému a právě proto je, a do budoucna stále více bude, pod drobnohledem společnosti, která její činnost financuje z veřejných rozpočtů. Otázkou velmi složitou je posouzení rozsahu poskytnuté péče a její kvality. Ve zdravotnických zařízeních jsou tyto záležitosti dány resortními předpisy Ministerstva zdravotnictví ČR či jiných ministerstev, která mají vlastní zdravotnické složky, stavovskými předpisy a licenčními řády České lékařské, stomatologické a lékárnické komory a řadou dalších ustanovení. Pro oblast záchranářskou se podobné normy zatím pouze koncipují. Cílem je poskytnutí léčebných opatření lege ortis, tj. v souladu s potřebou nemocného, správným způsobem a v rozsahu, který náleží odborné způsobilosti toho kterého stupně zdravotnické péče. Další zásadou je nepoškození pacienta léčbou – primum non nocere, tj. především neuškoď. Platné předpisy umožňují v České republice a ve většině zemí ordinaci léků výhradně lékaři, totéž platí o konstatování smrti. Podání léků nebo některých léčebných či diagnostických výkonů pak náleží pracovníkům s úplným středním odborným zdravotnickým vzděláním (zdravotní sestry, laboranti, rehabilitační pracovníci, zdravotničtí záchranáři-středoškoláci) podle jejich kvalifikace a konkrétního pověření vedoucími pracoviště. Pracovníkům s nižším zdravotnickým vzděláním, pomocnému zdravotnickému personálu a příslušníkům dalších zdravotnicky orientovaných organizací pak normy ukládají zajišťování péče o nemocné, jejich transport, polohování, poskytování neodkladné resuscitace a provádění dalších činností dle jejich vzdělání. Popisy výkonů a léčebných opatření uváděných v této učebnici tento stupeň mnohdy překračují, z hlediska praxe je však nezbytné, aby všichni zachránci na místě zásahu spolupracovali a z tohoto pohledu je alespoň orientační znalost jednotlivých lékařských postupů pro záchranáře HS nezbytná.