Topografie

Topografie je věda podrobně se zabývající zaměřováním zemského povrchu a jeho zobrazováním v podobě map a plánů.

Terén je zájmová část zemského povrchu se všemi nerovnostmi a podrobnostmi nalézajícími se na něm. Obecně lze terén rozdělit na:
Terénní tvary – jsou to všechny nerovnosti zemského povrchu bez porostu, vodstva, staveb, komunikací atd. Například hory, hřbety, vrchy, kupy, údolí, roviny.
Terénní předměty (situace) – jsou vše, co se nachází na povrchu zemském, například silnice, stavby, města, ale i řeky, lesy apod.

Činnost HS je spojena především s pohybem a pobytem v terénu. Proto je třeba jej neustále poznávat, seznamovat se s ním. Několik způsobů, kterými lze terén poznávat:

• a)podle map a plánů,
• b)z literatury (horolezecký, turistický průvodce),
• c)dotazem u osob, které terén znají,
• d)osobní prohlídkou – pochůzkou.

Nejvýhodnější je kombinace všech způsobů. Dříve než přistoupíme k vlastní prohlídce terénu, je vhodné se seznámit s příslušným místopisem teoreticky podle bodů a–c. Pak ještě porovnáme teoretické znalosti se skutečností a s obrazem na mapě.

Mapa – je zmenšeným rovinným obrazem části zemského povrchu se zakreslenými terénními tvary a terénními předměty (tzv. situací). Pro svou přehlednost a přesnost je mapa nejužívanější pomůckou při poznávání terénu.

Měřítko mapy – je poměrem zmenšení rozměrů na mapě ve srovnání se skutečnými rozměry v terénu. Rozeznáváme měřítko číselné a grafické. Obě měřítka se zpravidla uvádějí na mapách společně.
Grafické (podélné) měřítko je grafické znázornění měřítka. Jeho výhodou je možnost měření vzdáleností v mapě bez jakýchkoli výpočtů.
Při zjišťování vzdáleností z mapy je nutno pamatovat, že mapa je rovinným průmětem členitého terénu, tzn., že skutečná vzdálenost v terénu bude vždy větší než vzdálenost zjištěná na mapě. Tento rozdíl se projevuje především v horském terénu.

Použití mapy:

• k seznámení s terénem,
• k určování vzdáleností, výšek, úhlů,
• k pohybu za snížené viditelnosti nebo ve volném terénu bez cest,
• k určení vlastního stanoviště.

Druhy map

Z hlediska velikosti zobrazované plochy rozeznáváme:

• a)mapy zeměpisné – zobrazují libovolně veliké plochy zemského povrchu nebo i celé pevniny, kde se všechny plochy, délky a úhly zobrazují značně zkreslené vlivem zakřivení zeměkoule i vlivem velmi malého měřítka, zpravidla menšího než 1:100 000;
• b)mapy topografické – zobrazující takové části terénu, kde je zkreslení ploch, délek a úhlů prakticky zanedbatelné. Zpravidla jsou to mapy v měřítcích 1:10 000–1:100 000;
• c)plány – zobrazují tak malé části terénu, že se zde zkreslení neprojevuje. Zpravidla se jedná o mapy větších měřítek než 1:10 000.

Znázorňování v mapách

Protože je mapa rovinným obrazem terénu, nelze v ní rozličné terénní tvary, jako jsou hory, vrchy, kupy, údolí, kotliny a podobně, plasticky znázornit a přitom je přehlednost reliéfu nezbytná. Proto existuje několik způsobů znázorňování terénních tvarů.

• a)Na zeměpisných mapách – barvou, kde se výšiny vyznačují odstupňovanými odstíny hnědé barvy a nížiny rovněž odstíny barvy zelené. Tyto mapy bývají doplněny srovnávací tabulkou odstínů a výšek.
• b)Na topografických mapách vrstevnicemi, což je nejdůležitější způsob znázorňování, stínováním – na moderních mapách sloužících veřejnosti (turistika, horolezectví, lyžování). Zde jsou vrstevnice doplněny šedou barvou znázorňující stíny terénních tvarů zpravidla při severozápadním osvětlení. Stínování názorně pomáhá prostorové představě.
• Šrafováním – používaným ve starších mapách, kde hustší šrafování značilo větší sklon terénu. Smysl šrafování byl shodný s dnešním stínováním.

Vrstevnice jsou uzavřené čáry spojující body o stejné nadmořské výšce. Výškový rozdíl mezi nejbližšími vrstevnicemi se nazývá vrstva (též interval či ekvidistance). V mapové legendě se zpravidla uvádí.

Rozeznáváme vrstevnice:

• základní, které jsou vytaženy plnou čarou, každá pátá je silnější,
• pomocné, které jsou značeny čárkovaně a značí poloviční výšku vrstvy.

V barevných mapách se značí vrstevnice vždy hnědou barvou.

Určování výšek z map

Nadmořská výška je absolutní rozdíl mezi daným bodem a hladinou moře. V mapě ji lze určit dvěma způsoby:

1. Určování výšek z kót – v každé mapě jsou uvedeny na výrazných místech (vrcholy kopců, křižovatky cest apod.). Kóty jsou vlastně body s přesně měřenou nadmořskou výškou, od nichž lze odhadnout výšku zjišťovaného bodu.
2. Určování výšek z vrstevnic – provádí se odpočítáváním vrstevnic mezi nejbližší číselnou vrstevnicí a daným bodem. Získaný počet se vynásobí výškou vrstvy a zbytek odhadne.

V obou případech je nutno správně určit směr stoupání nebo klesání terénu, které se provádí pomocí:

• a)spádniček, jsou to malé čárky kreslené kolmo k vrstevnici a směřující vždy ve směru klesání terénu,
• b)číslování vrstevnic – kde číslo značí nadmořskou výšku v metrech a je psáno vždy tak, že
• hlava číslic směřuje ve směru stoupání,
• c)polohy vodních toků, které leží vždy v údolích a tečou směrem shora dolů,
• d)vzájemným porovnáním kót.

Určení úhlu svahu se provádí několika způsoby:

• a)odhadem – což je nejrychlejší a v praxi postačující způsob. Čím hustší jsou vrstevnice, tím větší je úhel (sklon) svahu.
• b)svahovým měřítkem – uváděným na některých mapách, kde je vyjádřen vztah mezi vodorovnou vzdáleností dvou sousedních vrstevnic a úhlem svahu,
• c)výpočtem – což v praxi zpravidla nebývá zapotřebí. Kde se neobejdeme bez přesného výpočtu úhlu svahu, použijeme vzorce:

Znázorňování terénních předmětů – situace

Všechny terénní předměty se na mapách znázorňují různými smluvenými značkami. Podrobné rozvádění značek nelze zařadit do rozsahu této příručky a nebylo by to ani účelné. Na většině map používaných veřejností je vyznačen tzv. mapový klíč neboli vysvětlivky značek.

Souřadnicový systém – souřadnice

Vysvětlení souřadnicového systému přesahuje rámec tohoto textu. Je třeba pouze vědět, že je to velmi praktická pravoúhlá síť čar směřujících ve smyslu sever–jih (poledníky) a západ–východ (rovnoběžky). Především slouží k orientaci mapy a k orientaci v mapě. Některé mapy vydávané pro veřejnost zcela postrádají souřadnicovou síť. Zde platí stejná zásada jako u map souřadnicových, že sever je na horním okraji mapy. Rovněž popisy jsou zakresleny tak, aby směřovaly západo–východním směrem a hlava popisu k severu. Speciální mapy pro orientační běh mají vyznačeny pouze poledníkové čáry s označením severu.

Barevné mapy (mapy v šesti barvách) jsou kresleny takto:

• černá: popisy, situace,
• šedá: situace, stínování terénních tvarů,
• hnědá: vrstevnice a jejich číslování,
• modrá světlá: vodní plochy,
• modrá tmavá: obrysy vod, vodní plochy, popisy vodotečí a vodních ploch,
• zelená: různé druhy zalesnění,
• červená: souřadnicová síť, silnice, dálnice.

Mapy pro orientační běh mají barevnost odlišnou.