Vytisknout Vytisknout vybrané kapitoly Předchozí kapitola Další kapitola

Asistence při lékařských výkonech

  • Měření krevního tlaku
  • Měření tepové frekvence, pulzní oxymetr
  • Injekční a alternativní cesty podání léků
  • Zajištění dýchacích cest a umělá plicní ventilace
  • Monitorace srdeční akce a elektroimpulzoterapie
  • Hrudní drenáž

Měření krevního tlaku

Úvodem

Srdce během každého stahu (systoly) vypuzuje krev do krevního oběhu a vytváří pulzovou vlnu, která se tepnami šíří do celého těla. Během diastoly se uzavírá aortální chlopeň a tlak v tepnách postupně klesá. Hodnotu nejvyššího tlaku v tepnách během srdečního stahu nazýváme systolickým tlakem, nejnižší tlak během diastoly se nazývá tlak diastolický. Krevní tlak vyjadřujeme oběma hodnotami, jako první hodnotu zapisujeme hodnotu systolického tlaku, za lomítkem hodnotu tlaku diastolického. Jednotkou pro měření tlaku je nejčastěji tzv. torr, neboli mm rtuťového sloupce. Vyjadřování krevního tlaku v kPa (normalizovaná jednotka SI) se v běžné praxi neujalo. Normální hodnoty tlaku jsou 120/50 torr. Hodnoty systolického tlaku 100 torr a nižší označujeme jako nízký tlak (hypotenze), hodnoty nad 140 torr jako vysoký tlak (hypertenze).

Měření krevního tlaku tonometrem

Krevní tlak měříme pomocí tzv. tonometru, tj. tlakoměru, ke kterému je připojena nafukovací manžeta. Ta se ovine kolem paže a balónkem se nafoukne vzduchem nad hodnotu systolického tlaku. Pak se pomalu odpouští vzduch z manžety a zároveň se fonendoskopem těsně pod dolním okrajem manžety poslouchají šelesty nad tepnou. Je-li tlak v manžetě vyšší než systolický tlak, neproudí stisknutou tepnou do horní končetiny žádná krev a nejsou slyšet žádné šelesty. V momentu, kdy tlak v manžetě dosáhne hodnoty systolického tlaku, začne tepnou proudit krev, která v místě stisknutí turbulentně víří, a my slyšíme při každém tepu sykavé zvuky. Jakmile zmizí, zaznamenáme hodnotu diastolického tlaku. Tepna je zcela uvolněná, krev proudí volně (laminárně), nevznikají žádné šelesty. Metoda selhává, jsme-li v hlučném prostředí, nebo je-li krevní tlak příliš nízký. Lze však použít tzv. palpační metodu, při níž neposloucháme šelesty fonendoskopem, ale hmatáme pulsaci tepny pod manžetou. Ostatní postup je stejný. Ve chvíli, kdy se objeví pulzace, zachytíme hodnotu systolického tlaku. Diastolický tlak touto cestou změřit nelze. V terénu se nejčastěji používají tzv. aneroidové tonometry, tj. ručičkové tlakoměry. Mají malé rozměry a jsou poměrně odolné proti rozbití. Ve zdravotnických zařízeních se stále setkáme s přesnějšími rtuťovými tonometry. Posledním typem jsou elektronické digitální přístroje, některé tlak měří i zcela automaticky.

Měření tepové frekvence a saturace krve kyslíkem

Palpační měření pulzu (pohmatem)

Měření frekvence pulzu provádíme nejčastěji nad vřetenní (radiální) tepnou těsně nad zápěstím pohmatem třemi prsty, které přiložíme v podélné ose. Kromě tepové frekvence a pravidelnosti pulzu můžeme při jisté zkušenosti hodnotit i jeho kvalitu (plný, slabý, nitkovitý), a tím orientačně i výši krevního tlaku. Při nízkých hodnotách krevního tlaku většinou na zápěstí pulz nenahmatáme. Dalším vhodným místem pro vyhmatání pulsu je oblast třísla. Při velmi nízkých hodnotách tlaku se orientujeme podle pulzu nad krční tepnou (krkavicí).

Pulzní oxymetr

Je přístroj, kterým zjišťujeme saturaci tepenné krve kyslíkem, tj. do jaké míry je krevní barvivo (hemoglobin) nasyceno kyslíkem. Udává se v procentech maximálního možného nasycení, normální hodnoty jsou 95 až 100 %. Hodnota se snižuje při poruchách dýchání či oběhu, při nedostatku kyslíku. Přístroj je opatřen skřipcem, který umisťujeme na prst či ušní lalůček. Světlo z diody červené barvy prochází tkáněmi, částečně se zachytí a zbytek dopadá na detektor. Na základě změn propustnosti pro světlo různé vlnové délky přístroj vypočítá hodnotu saturace (SpO2). Přístroj zobrazí také frekvenci pulzu.

Injekční a alternativní cesty podání léků

V terénu v akutních stavech nejčastěji podáváme léky celkově, tj. tak, aby se dostaly do krevního oběhu a byly jím rozneseny do celého organismu. Celkově podávané léky můžeme do organismu vpravit různou cestou vstupu:

  • Injekční
    • nitrožilní (intravenózní)
    • nitrosvalové (intramuskulární)
    • podkožní a nitrokožní (subkutánní a intradermální)
  • Perorální – ústy v podobě tablet či roztoků
  • Rektální – do konečníku v podobě čípků či klyzmat
  • Inhalační – vdechováním plynů či aerosolů
  • Alternativní
    • intraoseální (léčivo se podává do dřeňové dutiny kosti)
    • transkutánní (léčivo se vstřebává z náplasti přes kůži) aj.

Ve vážném stavu může být z nejrůznějších důvodů omezeno prokrvení kůže, trávicího traktu či svalů (organismus preferuje prokrvení životně důležitých orgánů). Vstřebání léků do oběhu podaných touto cestou je pak zpomaleno, lék se nedostane na místo působení. V neodkladných situacích vyžadujeme rychlý, spolehlivý a jednoduchý způsob aplikace léku. To nejlépe splňuje nitrožilní podání. Lék je injekčně vpraven přímo do krevního oběhu, nástup účinku je otázkou desítek vteřin, maximálně minut. Má však i své nevýhody – porušuje celistvost kůže, je snadnou branou případné infekce. Je nutno pečlivě dbát na dezinfekci kůže a sterilitu nástrojů.
Při jednorázovém podání léku vystačíme s injekční stříkačkou a kovovou jehlou, kterou po aplikaci léku ze žíly vytáhneme. Potřebujeme-li podat více léků nebo větší množství tekutin (intravenózní infuze), zavádíme do žilního řečiště plastovou intravenózní kanylu, kterou můžeme ponechat i několik dnů.
Řada pacientů v akutním stavu vyžaduje podání infuze do krevního oběhu. Příčinou může být krvácení či jiná ztráta tekutin. V přednemocniční péči používáme nejčastěji vodné roztoky solí, někdy i tzv. koloidní roztoky (roztoky upravené želatiny či škrobu). Dodávají se v odolných plastových lahvích či vacích. Mohou se snadno skladovat i v nepříznivých podmínkách, koloidní roztoky nesmí zmrznout. Krev a krevní deriváty se podávají až v nemocnicích.

Zajištění nitrožilního vstupu

Pro vstup do žilního systému obvykle volíme žíly horních končetin (předloktí a hřbet ruky). Abychom povrchní žíly ke kanylaci lépe zviditelnili, zatáhneme paži lehce elastickým škrtidlem, pacient může ještě zacvičit svíráním pěsti či flexí v loketním kloubu. Vybereme vhodnou žílu a kanylu a pečlivě dezinfikujeme kůži v místě vpichu. Opatrně vyjmeme kanylu z ochranného obalu, držíme ji výhradně za výčnělky k tomu určené a sejmeme plastový kryt jehly, aniž bychom porušili její sterilitu. Kůží pronikáme v úhlu cca 30?, žílu napichujeme šikmo z boku. Zároveň sledujeme průhledný rezervoár na opačném konci kanyly. Ve chvíli, kdy pronikneme žilní stěnou, proteče krev vnitřní kovovou jehlou do plastové komůrky na jejím opačném konci. Celou soupravu zasuneme ještě o jeden až dva mm hlouběji, pak lehce povytáhneme kovovou jehlu a dokončíme zasunutí plastové kanyly. Zcela odstraníme vnitřní kovovou jehlu (mandren) a na konus napojíme spojovací hadičku. Kanylu přelepíme nejlépe speciální fólií, nebo alespoň kvalitní náplastí. Na spojovací hadičku napojíme infuzní set a můžeme zahájit infuzi. Spojovací hadička i set musí být předem naplněny podávaným roztokem, aby nedošlo k vtlačení vzduchu do žilního řečiště. Během aplikace infuze sledujeme místo vpichu, zda nedochází k úniku roztoku mimo žílu, projevujícímu se charakteristickou bulkou kolem kanyly. Kromě žil na horní končetině můžeme v nouzi kanylovat i na končetině dolní či na krku.

Nitrosvalové (intramuskulární) injekce se v akutních stavech používají méně často. Léčivo se ve formě vodného, ale někdy i olejového roztoku či suspenze aplikuje jehlou do svalu, nejčastěji hýžďového, ale i na zevní plochu stehna či do deltového svalu. Po zavedení jehly je nutno přesvědčit se krátkým nasátím, že nepodáváme léčivo do krevního oběhu.

Řada léků je určena jen pro určitý druh aplikace (většinou vyznačený na obalu) a jiný způsob by mohl vést k poškození i smrti pacienta!

V extrémních situacích, kdy nejsme schopni zajistit žilní přístup a nepodání důležitého léku či tekutin přímo ohrožuje život pacienta, můžeme využít tzv. intraoseální (nitrodřeňové) podání. Speciální krátkou silnou dutou jehlou s postranními otvory, někdy opatřenou i závitem, se provrtá povrchová kompaktní slupka některé z kostí a léky či infuze se podávají do dřeňové dutiny. Rychlostí účinku je metoda srovnatelná s intravenózním podáním. Existuje i nastřelovací intraoseální jehla vyvinutá původně pro vojenské podmínky, její zavedení je otázkou okamžiku.

Inhalační aplikace léků se používá většinou k cílenému podání léků do dýchacích cest bez výrazného ovlivnění celého organismu. Jsou ve formě firemně vyráběných sprejů, nebo si aerosol můžeme sami připravit pomocí tryskového nebulizátoru (zmlžovače). Do něj se nalije malé množství léku, připojí se přívod kyslíku a přístroj vytváří mlhu (aerosol) léčiva, které pacient vdechuje pomocí náústku či obličejové masky. Inhalačními aerosoly se běžně léčí např. astma či jiné plicní choroby.

Zajištění dýchacích cest a umělá plicní ventilace

Zajištěním dýchacích cest rozumíme jejich uvolnění či zprůchodnění pomocí speciálních pomůcek. Ty udržují dýchací cesty průchodné, umožňují či usnadňují umělou plicní ventilaci, některé též zabraňují zatečení žaludečního obsahu do plic. Zajištění dýchacích cest je potřebné u velké většiny pacientů v kritickém stavu nezávisle na příčině. Provádí se nejčastěji během KPR, při závažných poruchách dýchání, u těžkých úrazů, poruchách vědomí, po dušení, tonutí, otravách aj.

Tracheální intubace

Je suverénní metodou zajištění dýchacích cest v přednemocniční péči, umožňuje všechny metody umělé ventilace, udržuje dýchací cesty průchodné a spolehlivě chrání před zatečením žaludečního obsahu do plic. Představuje zavedení plastové tracheální rourky pod úroveň hlasových vazů a její utěsnění v průdušnici nafukovací manžetou. Rourka se zavádí nejčastěji ústy (orotracheální intubace), výjimečně přes nosní dutinu (nazotracheální intubace).

Vyžaduje speciální vybavení:

  • Sadu endotracheálních kanyl různé velikosti (vnitřní průměr kanyly podle velikosti pacienta – od nedonošenců 2,5 mm až po dospělé ženy 7,0–7,5 mm a muže 8,0–8,5 mm),
  • laryngoskop – speciální kovová či plastová lžíce s držadlem a s osvětlením, která se zavádí do dutiny ústní a umožňuje zviditelnit vchod do hrtanu a zavést kanylu.
  • Dále je nezbytná stříkačka k nafouknutí těsnicí manžety, event. tzv. Magillovy kleště, lokálně anestetický sprej, odsávačka aj.

Intubace je lékařský výkon, vyžaduje určitou zkušenost. Pacientovi, nejlépe v poloze na zádech, se zakloní hlava, může se mírně podložit (tzv. čenichací poloha). Laryngoskop se uchopí do levé ruky, prsty pravé ruky se pootevřou ústa, zavede se lžíce laryngoskopu a jazyk se odsune doleva a vzhůru. Tahem za držadlo se nadzvedne hrtanová záklopka (epiglotis), pravou rukou se zavede kanyla mezi hlasovými vazy do trachey. Nafouknutím manžety se kanyla utěsní v průdušnici. Tenké kanyly pro nejmenší děti nemají nafukovací manžetu, je třeba přesně vybrat průměr kanyly, aby byl minimální únik vzduchu. Úloha záchranáře je v přípravě instrumentária a v asistenci při zavedení. Může být potřeba polohovat hlavu, podávat nástroje, před zavedením rourky event. držet tzv. Selikův hmat (tlak na prstencovou chrupavku hrtanu, bránící proti zpětnému zatečení žaludečního obsahu). Na závěr se injekční stříkačkou nafoukne manžeta. Často je také potřeba pomoci tlakem na hrtan zpřehlednit vchod do hrtanu. Je-li pacient při vědomí, je zavedení laryngoskopu i následné umístění kanyly v bohatě inervované průdušnici velice nepříjemné a bolestivé. Proto se tracheální intubace provádí buď v celkové anestezii, nebo po místním znecitlivění vchodu do hrtanu anestetickým sprejem. U bezvědomých bez obranných reflexů lze intubovat bez anestezie.
Po zavedení kanyly a nafouknutí manžety se její konec připojí spojovací vrapovou hadičkou přes bakteriální filtr k samorozpínacímu vaku. Pacienta prodýchneme a fonendoskopem posloucháme dýchací šelesty na hrudníku. Je-li dýchání na obou stranách symetrické, je konec rourky správně uložen. Při příliš hlubokém zavedení se kanyla může zavést do jedné z průdušek a druhá plíce pak není ventilována. Nakonec se kanyla zafixuje dvěma proužky náplasti a navíc ještě tenkou tkanicí.

Combitube (Comitubus, kombirourka)

Je plastová rourka se dvěma paralelními průduchy určená pro zajištění dýchacích cest v rámci první pomoci. Mohou ji požívat i vyškolení záchranáři. Jeden průduch s těsnicím balónkem ústí na samotném konci rourky, druhý je vyveden několika bočními otvory o něco výše. Nad nimi se nachází druhý, větší těsnicí balónek. Kombirourka se zavádí naslepo bez laryngoskopu, následně se nafouknou obě manžety, připojí se dýchací vak a za současného poslechu dýchacích šelestů na hrudníku se vyzkouší ventilace postupně oběma průduchy. Ventilujeme do té koncovky, když slyšíme dýchací šelesty symetricky na hrudníku. Většinou konec rourky vklouzne do jícnu, ventilace do něj vede k bublavým zvukům slyšitelným v nadbřišku.
Kombitubus poměrně spolehlivě chrání před aspirací žaludečního obsahu, umožňuje dostatečnou ventilaci a lze jej užít i v situacích obtížné intubace. Neřeší případy neprůchodnosti dýchacích cest v úrovni a pod úrovní hlasových vazů. Narozdíl od tracheální intubace není určena k dlouhodobému použití. Pomůcka je jednorázová a její cena je mnohonásobně vyšší než cena tracheální rourky.

Laryngální maska

Je plastová pomůcka tvaru miniaturní obličejové masky s objemnou těsnicí manžetou po obvodu opatřená krátkou rourkou k ventilaci. Vyrábí se v různých velikostech podle věku a velikosti pacienta. Zavádí se poměrně snadno, umístí se nad vchod do hrtanu, manžeta se rozepne proti stěnám dolního hltanu. Nenahrazuje tracheální intubaci, nechrání před aspirací žaludečního obsahu a odstraňuje pouze neprůchodnost nad úrovní vstupu do hrtanu. Nově se na trhu objevily i vylepšené typy masek, oblast využití je však podobná jako u standardních. Laryngální maska se používá hlavně v anesteziologii, do přednemocniční neodkladné péče kvůli výše jmenovaným nedostatkům výrazně nepronikla.

Vzduchovody ústní, nosní, COPA

Ústní a nosní vzduchovody se užívají k odstranění neprůchodnosti v oblasti nosohltanu a kořene jazyka, usnadňují umělou ventilaci přes obličejovou masku, lze jich využít i u spontánně ventilujících pacientů s poruchou vědomí. Zavádí se poměrně snadno, je vhodné potřít je znecitlivujícím gelem. Je třeba vybrat vzduchovod vhodné velikosti, dostatečně dlouhý. Vůbec nechrání před aspirací žaludečního obsahu. COPA je ústní vzduchovod s objemnou těsnicí manžetou, samostatně použitelný k umělé ventilaci, v oblastí využití srovnatelný s laryngální maskou. Jde o nouzové pomůcky rychle použitelné při nedostupnosti vhodnějšího vybavení.

Koniopunkce a tracheotomie

Koniopunkce znamená zavedení tenké kanyly skrze membránu mezi štítnou a prstencovou chrupavkou do průdušnice. Jedná se o život zachraňující výkon, spojený s řadou komplikací, ke kterému se uchylujeme až tehdy, jsou-li jiné možnosti zajištění dýchacích cest vyčerpány a pacient je bezprostředně ohrožen na životě udušením. Se zakloněnou hlavou se vyhmatá vkleslina mezi štítnou a prstencovou chrupavkou, pronikne se kůží a zavede kanyla. Existuje několik koniopunkčních setů s potřebným instrumentariem a speciální tenkou kanylou, kterou můžeme při spontánním dýchání podávat kyslík, nebo i nouzově ventilovat samorozpínacím vakem. V nouzi lze použít i několik silných nitrožilních kanyl, kterými podáme dusícímu se pacientovi kyslík.
Tracheotomii zde uvádíme pouze pro úplnost a k objasnění pojmů. Jedná se o chirurgický výkon spojený s řadou komplikací, časově náročnější než koniopunkce a zcela nevhodný pro urgentní zajištění dýchacích cest v terénu. Skalpelem se v lokálním či celkovém znecitlivění pronikne kůží pod úrovní hrtanu, protne se průdušnice a zavede se speciální tracheostomická kanyla. Stejně jako tracheální rourka je opatřena nafukovací manžetou. Tracheostomie se využívá k dlouhodobé umělé plicní ventilaci i jako definitivní řešení u některých pacientů, např. po operaci hrtanu.

Pomůcky a přístroje pro umělou plicní ventilaci v přednemocniční péči

Nejjednodušší a nejrozšířenější pomůckou pro umělou plicní ventilaci v terénu je samorozpínací vak (podle jednoho z výrobců nazývaný též slangově „ambuvak“). Umožňuje ruční ventilaci přes obličejovou masku nebo jiné pomůcky zajišťující dýchací cesty. Pro dospělé má mít objem alespoň 1600 ml, pro nejmenší děti se vyrábí i menší varianty. Obsluhuje se jednou rukou, druhá je volná k držení obličejové masky. Používá se k dýchání vzduchem, který lze podle potřeby obohatit kyslíkem z tlakové láhve. Po připojení rezervoáru na nasávací ventil se koncentrace vdechovaného kyslíku ještě výrazně zvýší. Na pacientské straně je vak opatřen ventilem proti zpětnému vdechování, na který se napojí obličejová maska, nebo přes spojovací vrapovou hadičku event. tracheální rourka či jiné, výše jmenované pomůcky. Při stlačení vaku je vzduch přes ventil vdechnut do plic pacienta, po uvolnění vaku pacient vydechuje ventilem do atmosféry a vak se plní čistým vzduchem nasávacím ventilem. Vak je funkční nezávisle na přívodu kyslíku, při výpadku se pouze sníží jeho vdechovaná koncentrace.
Jako zdroj přídavného kyslíku v terénu slouží převážně tlakové láhve. Mají objem nejčastěji kolem dvou litrů, jsou plněny čistým kyslíkem na tlak 15 MPa a vyžadují opatrnou manipulaci (viz kapitola...), hrozí nebezpečí požáru a výbuchu. Kyslík stlačený v láhvi pod obrovským tlakem se odebírá přes redukční ventil, který je nutno připevnit na šroubení láhve. Kyslík se dýchajícím podává spontánně přes obličejovou masku, při umělé ventilaci se přivede hadičkou do samorozpínacího vaku.
Rychlá lékařská pomoc využívá pro delší transporty pacientů s potřebou umělé plicní ventilace i automatické dýchací přístroje. Jsou to miniaturní zařízení použitelná u intubovaných pacientů, umožňují mj. uvolnit jednoho člena týmu k dalším činnostem. Po nastavení pracují automaticky, jsou poháněny stlačeným kyslíkem, při poruše funkce či výpadku kyslíku mají i akustické alarmy. Vždy je třeba mít po ruce i samorozpínací vak. Pro dlouhodobou ventilaci pacientů na resuscitačních odděleních se využívají mnohem složitější přístroje.
Další pomůcky používané při podpoře dýchání:

  • Ventil samorozpínacího vaku je opatřen normalizovanou koncovkou, ke které lze jednoduše připojit obličejové masky, tracheální rourky, kombitubus a jiné pomůcky. Pro snazší manipulaci a nižší riziko nechtěného vytažení kanyl vkládáme mezi ně a ventil ještě vrapovou prodlužovací hadičku.
  • Pro snížení rizika infekce jak pacienta, tak zachránců, vřazujeme za pacientský ventil ještě antibakteriální filtr.

Monitorace srdeční akce a elektroimpulzoterapie

Moderní defibrilátor pro potřeby lékařských týmů PNP

  • defibrilace, kardioverze, zevní kardiostimulace
  • monitorace srdeční akce, EKG

Buňky srdečního svalu (svalová vlákna) se během stahů projevují velmi slabým elektrickým napětím. Nepatrné potenciály obrovského množství vláken se sčítají a vytváří elektrické napětí, které lze i na povrchu těla měřit a snímat pomocí tzv. elektrokardiografu (EKG). Z EKG křivky lze odečíst řadu důležitých informací o aktivitě a stavu srdečního svalu. Na druhé straně lze určitým zevním elektrickým výbojem ovlivnit některé druhy narušení srdeční aktivity (tzv. poruchy rytmu) a normalizovat je (elektroimpulzoterapie).
Týmy rychlé lékařské pomoci používají v terénu moderní přenosné defibrilátory. Přístroj obsahuje elektrokardiograf (EKG) s výstupem na monitor a miniaturní tiskárnu, kterou lze křivku zaznamenat. Snímací elektrody (většinou 3 až 5) se přilepují na hrudník pacienta. Ze získané křivky lze rozpoznat poruchy srdečního rytmu (tvorby a koordinace vzruchů šířících se v srdečním svalu) i jiná onemocnění (např. infarkt myokardu aj.). V případě tzv. komorové fibrilace, tj. kritické poruchy srdečního rytmu, která vede k zástavě oběhu a rychlé smrti pacienta, lze pomocí jiných, přítlačných elektrod aplikovat na hrudník pacienta elektrický výboj a navodit správnou srdeční činnost (tzv. defibrilace). Aby výboj pronikl hrudní stěnou a prošel srdečním svalem, je velmi silný (napětí až několik tisíc voltů, proud až několik desítek ampér). Při dotyku s pacientem, ale i nepřímo např. při dotyku s kovovou postelí může být proudem zasažen i okolní personál. Pacient výboj nevnímá, při komorové fibrilaci není při vědomí (zástava oběhu = klinická smrt).
V určitých situacích se výboj používá i na méně závažné poruchy srdečního rytmu, které nevedou bezprostředně k zástavě oběhu, ale pacienta také ohrožují. V těchto případech (tzv. kardioverze), je-li pacient při vědomí, je nutné při výboji celkové znecitlivění.
Dokonalé posouzení srdeční činnosti umožňuje tzv. 12svodové EKG, které snímá elektrické potenciály z celkem devíti elektrod umístěných na hrudníku a končetinách pacienta. Ze získaných dvanácti křivek lze mj. usuzovat i na lokalizaci infarktového ložiska na srdečním svalu. Tento přístroj je v současnosti snadno přenosný a použitelný i v terénu, někdy je dokonce součástí defibrilátoru.
V případě nedostatečné tvorby vzruchů v srdci či některých poruchách jejich vedení v srdečním svalu lze využít další součást moderního defibrilátoru – tzv. zevní stimulátor. Přístroj vydává pravidelné elektrické impulsy a přes nalepovací elektrody jimi stimuluje srdeční sval ke stahům. Impulsy jsou poměrně silné, pro pacienta nepříjemné a lze jich využít pouze na nezbytně nutnou dobu. Pro dlouhodobou stimulaci lze v nemocnici implantovat tzv. vnitřní stimulátor (pacemaker, lidově „budík“).

Automatický externí defibrilátor

Komorová fibrilace je poměrně častou příčinou náhlé zástavy oběhu u dospělých. Vyvolávají ji různá srdeční onemocnění, zejména akutní infarkt myokardu. Komorová fibrilace představuje nekoordinovanou srdeční akci, srdeční sval se místo rytmických stahů pouze „chvěje“, srdce přestává pumpovat krev. Nastává klinická smrt, pacient do několika vteřin upadá do bezvědomí, do několika minut dochází k nevratnému poškození mozku a smrti člověka. Jedinou možností obnovy oběhu je v tomto případě defibrilace. Jsou-li svědci zástavy pohotoví, aktivují záchranný řetězec a ihned zahájí základní neodkladnou resuscitaci, mohou částečně oddálit poškození mozku do příjezdu lékařského týmu. I tak však klesá pravděpodobnost úspěchu defibrilace takřka o 10 % s každou minutou. Naděje je ve zkrácení doby od vzniklé fibrilace do aplikace výboje. Jednou z cest je zavádění tzv. automatických externích defibrilátorů (AED).
Jsou to přenosné přístroje, napájené z baterie, určené pro poučené laiky. Umisťují se na místa s velkou koncentrací osob (nákupní centra, letiště, sportovní stadiony, ...) nebo na místa obtížně dostupná pro lékařskou pomoc (paluby letadel, lodí, horské chaty, ...). Význam má, je-li přístroj dostupný v prvních minutách po vzniku zástavy. Jsou veřejně použitelné, podobně jako např. ruční hasicí přístroje, návod k použití je v podobě jednoduchých piktogramů natištěn přímo na přístroji. Pro jejich použití je školen personál, který se v jejich blízkosti vyskytuje (např. bezpečnostní služba letišť, hasiči, ...).
Na hrudník se podle návodu nalepí velkoplošné elektrody, které slouží jak ke snímání EKG křivky, tak i k aplikaci výboje. Přístroj automaticky vyhodnotí srdeční rytmus a v případě komorové fibrilace doporučí výboj. Ten aktivuje obsluha stisknutím tlačítka. Přístroj nezobrazuje EKG křivku, zachránce informuje hlasem, instruuje po jednotlivých krocích a eventuálně i radí během resuscitace, nebyl-li výboj indikován či pokud byl neúspěšný.

Hrudní drenáž

Znamená zavedení drenu do hrudní dutiny za účelem vypuštění patologicky nahromaděného vzduchu či tekutiny. Ty mohou stlačovat plíci, vést k omezenému dýchání a ohrožovat nemocného nedostatečným okysličením. Vzhledem k možným komplikacím (zejména krvácení z poraněného mezižeberního nervově-cévního svazku) a riziku infekce přistupujeme k hrudní drenáži v terénu jen v kritických situacích, nejčastěji při přetlakovém pneumothoraxu.
Pneumothorax vede k částečnému či úplnému kolapsu plíce. Je-li jednostranný, event. jen částečný, vede k různě výrazné dušnosti, avšak při podání kyslíku většinou stačíme transportovat nemocného do zdravotnického zařízení bez dalšího zásahu. Dojde-li však ke vzniku přetlakového pneumothoraxu, je pacient bezprostředně ohrožen zástavou oběhu. Zevní srdeční masáž je neúčinná a umělé dýchání situaci jen zhorší. V těchto případech je drenáž hrudníku život zachraňujícím výkonem, který nelze odkládat. Převedením přetlakového pneumothoraxu na otevřený se stav pacienta zlepší, na definitivní odsátí vzduchu je čas po převozu do nemocnice. Hrudní drenáž patří do rukou lékaře, úlohou záchranáře je příprava instrumentária a asistence při výkonu.
Je-li příčinou kolapsu plíce vzduch (pneumothorax), volí se k drenáži druhý mezižeberní prostor pod středem klíční kosti, je-li příčinou tekutina (fluidothorax – krev, hnis, výpotek...), drenuje se v šestém mezižebří na spojnici s čárou spuštěnou od zadní hrany podpažní jamky. Drenáž se provádí nejlépe vsedě, po dezinfekci se provede lokální znecitlivění, skalpelem se protne kůže. Následně se zavede silnější kanyla nebo se peánem dilatuje kanál a zavede se silnější hrudní dren. Na něj se připojí hadička, která se zavede pod vodní hladinu nebo se ukončí speciální chlopní. V nemocnici se dren napojí na složitější systémy, které vzduch či tekutinu aktivně odsávají.